11. 8. Praha - London - Mexico City 13. 8. Taxco, Acapulco 15. 8. Acapulco - Pie de la Cuesta 17. 8. Puerto Angel - Pochutla - Playa Zipolite 19. 8. Mazunte  21. 8. Oaxacha - Monte Alban  23. 8. Tuxtla - Palenque  25. 8. Chetumal  27. 8. Bacalar  29. 8. Tulúm - památky 31. 8. Tulúm  2. 9. Tulúm 4. 9. Chichen-Itzá  6. 9. Meridá 8. 9. Muna  10. 9. Mexico City 12. 9. Mexico City - Teotihuacán 14. 9. Mexico City

12. 8. Tula 14. 8. Acapulco - La Quebrada 16. 8. Puerto Escondido 18. 8. Mazunte - želví zoo 20. 8. Oaxacha 22. 8. Tuxtla 24. 8. Palenque - památky 26. 8. Bacalar 28. 8. Tulúm 30. 8. Tulúm - mořský rybolov 1. 9. Tulúm 3. 9. Cobá 5. 9. Chichen-Itzá - památky - Meridá 7. 9. Meridá 9. 9. Uxmal - Campeche 11. 9. Mexico City 13. 9. Mexico City 15. 9. Mexico City - London - Praha

Jak to všechno začalo
11.8.1999
Už si ani nevzpomínám, co nás vedlo k myšlence podívat se do země opeřeného hada, modrého agáve, fazolí a chilli. Nejspíš touha podívat se někam, kde  jsme ještě nebyli a kde by to mohlo být zajímavé.

Zde by bylo asi vhodné představit účastníky expedice. Zúčastnil jsem se jí já a moje přítelkyně Zdena.  To byl celý náš tým.

Náš výlet za hranice všedních dnů začal 11. srpna 1999 v 4.30, to jsme vstávali. Byla to hrůza. Pro dopravu do země zaslíbené jsme zvolili Britské aerolinie. Moc nás nenadchli  technickým stavem letušek, ani servírovanými uhlohydráty, tuky a sacharidy a už vůbec ne kvalitou (nekvalitou) servisu.

Do Mexico City jsme přiletěli v 19.40 tamního času, tedy 2.00 SEČ. Něco jsme naspali v letadle v přestávkách mezi louskáním španělské konverzace. Měli jsme již z Prahy adresy hotelů v různých městech Mexika od našeho kamaráda. Nejdůležitější informace, kterou jsme do děj dostali, se týkala hotelů. Nejen pro Čechy je velmi zarážející, avšak příjemný, zvyk Mexičanů umísťovat nejlacinější hotely v centru města, kolem hlavního náměstí, zvaného Zócalo. Tento zvyk se nám potvrdil v každém městě.

Ještě na letišti nám dalo Mexiko znát, že ne všechno zde funguje alespoň  tak, jak jsme na to zvyklí z domova. Čekali jsme na batoh u pásu, na kterém měly vyjet věci z našeho letadla. Avšak nevyjeli. Čekali jsme, čekali, ale nic. Zkoušeli jsme se ptát, ale anglicky nikdo z pomocného personálu nerozuměl. Zdeně se to přestávalo líbit a trošku jí povolovaly nervy. Slečna jinak s vytříbenou mluvou používala slova, která, jistě pochopíte, nemohu  veřejně presentovat. Začali jsem tedy prohlížet ostatní pásy, v hale jich bylo asi 20. Na opačném konci haly jsme objevili náš batoh. Sláva. Oddychli jsme si, že nebudeme muset hned druhý den shánět oblečení.

Existuje několik způsobů, jak se dostat z letiště do centra. K letišti vede metro, což jsme při příletu tušili, ale nevěděli jsme jak to chodí a v průvodci jsme se navíc dočetli, že se do metra nesmí s batohama. Lze také použít „MHD“ a la Mexiko. Autobusy, alespoň podle našeho dojmu jezdí své trasy spíše zvykově. Zastávky sice existují, ale lidé je většinou nepoužívají, protože autobusy staví na zamávání a na jiný, pro řidiče dostatečně silný, signál zastaví, kde to je jen trochu možné. Dalšími možnostmi jsou letištní a městští taxíci. Doprava letištním taxíkem probíhá tak, že si zájemce koupí předem u okýnka v letištní hale jízdu kam chce. Celé Mexico City (MC) je rozděleno do 3 okruhů, které jsou cenově odstupňovány. Letištní taxíky jsou kvalitativně ale i cenově na výši. Jako městské taxíky jezdí většinou legendární VW Brouci, kteří se Mexiku vyrábějí ještě dnes.

My jsme zvolili městského taxíka. Od kamaráda Davida jsme měli adresu hotelu, ve kterém bydlel asi před 6 měsíci a doporučoval nám ho. Byl u Zócala a tak i kdyby se nám nelíbil, bylo by z čeho vybírat. Doporučený hotel se nám ale moc nelíbil. Cenově. Chvíli jsme procházeli uličkami kolem Zócala, mimochodem v 10 večer tam bylo jako po vymření.
 
 

Našli jsme si báječný hotel Buenos Aires na ulici Motolinia 21. Přibližně tam, co je ta červená skvrna.  Pokoj stál pro oba 90 Pts. (Důležitá poznámka – než si zaplatíte pokoj, jděte se do něj podívat!!!). Pokoj nebyl zvláště velký, ale měl vše, co unavený poutník první noc v cizí zemi potřebuje. Tedy velkou postel, báječnou koupelnu s horkou vodou a ještě navíc s barevnou televizí.

12.8.1999
Na tenhle den jsme si naplánovali aklimatizační výlet do starobylého města Tuly, které se nachází přibližně 100 km severně od MC. Ráno jsme zjistili, že jsme vybrali báječný hotel s báječným umístěním kousek (100 m) od Zócala a stanice metra. Ráno jsme vyrazili přes Zócalo na metro. Zastavil nás anglicky mluvící policajt (výjimka) a ptal se, kam jdeme. Naše odpověď ho zjevně potěšila a když se dozvěděl, že tam chceme jet metrem a pak autobusem, zhrozil se a začal nás přesvědčovat, že metro je nebezpečné a jistě nás okradou. Jako ideální variantu nám začal doporučovat osobního šoféra s taxíkem, který nám udělá slevu na 800 Pts. To jsme už věděli, která bije. Policajt si přivydělával jako dohazovač. Poslali jsme ho k čertu a šli na metro.

V MC má metro 9 tras. Orientace je ale velice snadná. Zjistili jsme si, že autobusy jezdí ze severního nádraží. Nebylo nic jednoduššího než tam dojet metrem. U pokladny jsme se oháněli ISIC kartami a dostali jsme 30% slevu – lístek nás stál 16 Pts. Do Tuly jsme přijeli po 12 hodině a to byl čas oběda. Rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas ochutnat vyhlášenou mexickou kuchyni. Se slovníkem jsme si vybrali hospůdku, která vypadala báječně. Jídelníčku jsme nerozuměli a tak jsme se slovníkem nahlíželi do hrnců na plotně. Vybrali jsme si kuře v zelené čili omáčce s rýží. Pro oba nás to stálo 28 Pts. K tomu byla servírována ošatka horkých tortill.

Takto posilněni jsme se vydali k pyramidám. Bylo to naše první setkání se starobylou toltéckou kulturou. Zbytky pyramid se nacházejí v rozlehlém areálu, ve kterém je  také umístěno malé muzeum a hromada stánků se suvenýry. Vstup stál 20 Pts. pro jednoho.
 
 

Tak takhle vypadaly slavní Atlanti v Tule. Původně prý podepíraly střechu chrámu. Bohužel, už to nejsou originály. Ty jsou uloženy v muzeích.  Ve skutečnosti jsou asi 5 metrů vysocí.

V Tule jsme si zašli do supermarketu pro potravu na další dny a zašli jsme si na ovocný a zeleninový  trh. Nakoupili jsme si zeleninu na salát a velký vodní meloun. Když jsme v MC vystoupili z autobusu, byli jsme z horka  a vůbec ze všeho dost unavený. V umyvadle v hotelu jsme si vychladili meloun a udělali zeleninový salát. Vše jsme si vzali na postel a koukali na mexickou televizi, které jsme vůbec nerozuměli.
 
 

13.8.1999
Na dopoledne jsme si naplánovali návštěvu světoznámého Národního antropologického muzea (Museo Nacional de Antropología), které se nachází v parku Chapultepec (v jazyce Aztéků to znamená „návrší kobylek) . Do muzea stál vstup 25 Pts. pro jednoho, vůbec nereflektovali na naše ISIC karty. Je to rozlehlé muzeum, asi 22 sálů věnovaných jednotlivým indiánským kulturám a historickému vývoji Mexika. Vybrali jsme si jen ty nejzajímavější. Asi v jednu hodinu jsme byli u hotelu a sháněli jsme něco na zub. Přímo proti hotelu byla pouliční hospoda, kde nás zaujala vůně a ceny. Jídelníčku jsme opět nerozuměli a tak jsme ukázali na jídlo, které měli u sousedního stolu. Řekli jsme jen, že to chceme pro dva. Číšník nám přinesl ohromnou mísu ogrilovaných kousků masa, cibule, papriky, ananasu a hromadu tortill. Pozorovali jsme domorodce, jak to jedí. Tortillu jsme si položili na ruku, na to jsme dali směs a polili  čili omáčkou, která byla ve 4 různých provedeních (dvě zelené a dvě červené)  na stole místo soli a pepře. Báječná záležitost.

Odpoledne jsme se sbalili a vyrazili na skutečnou cestu po Mexiku. Prvním městem na naší cestě bylo město stříbra – Taxco. Na lístek jsme tentokrát slevičku nedostali, a tak jsme zaplatili 62 Pts. za jednoho. Autobus se pro lehkou technickou závadu zdržel o hodinu.
 
 

Taxco je nádherné město rozložené na neuvěřitelně strmých srázech. Když se do města přijíždí, cestovateli se nabízí nádherný pohled na bílou barvu staveb ostře kontrastující se svěží zelení.  Na nádraží jsme se hned po příjezdu zeptali, v kolik hodin jede autobus do Acapulca. Měl jet v 19.00, měli jsme tedy 50 minut čas. Rozhodli jsme se, že čas využijeme na prohlídku města a doplnění zásob.

Autobus přijel kupodivu včas. Bohužel, nenapojil se na dálnici vedoucí do Acapulca, ale jel okreskama přes hory. Navíc to byl courák, stavěl v každé vesnici. Do Acapulca jsme se dostali v 0.15. Protože jsme nevěděli, jak je daleko do centra, vzali jsme si taxíka. A taky jsme byli pěkně utahaný, rozlámaný, a vůbec. Na Zócalu zastavil a chtěl po nás 50 Pts. Jel samozřejmě bez taxametru. Přestože začal lamentovat, že má ženu a děti, usmlouval jsem to na 30. Museli jsme najít hotel. To se ukázalo jako velký problém. Všechny hotely byly zavřené, žádné zvonky, až na jeden. Nevrlý recepční nám otevřel. Nabídl nám pokoj za 100 Pts. s tím, že musíme v 7 být pryč kvůli zájezdu, který prý přijede. Tonoucí se i stébla chytá, brali jsme to.
 
 

14.8.1999
V 7 jsme byli na ulici. Nevěděli jsme, co s načatým dnem. Hotely měli ještě zavřeno. S batohem jsme si lehli na pláž, udělali si snídani v písku na pláži v Acapulcu. V 9 jsme se šli podívat po okolních hotelech po ubytování. Našli jsme hezký hotel s příznačným názvem Acapulco za 120 Pts. Měl malý balkón s velkým výhledem na moře. Hotel se nacházel asi 300 m od Zócala na ulici Benito Juaréz 28. Byli tam moc příjemní lidé, hlavně paní recepční.
 
 

Acapulco nás přivítalo na rozdíl od MC tropickým počasím. Bylo velmi horko (tak 40 stupňů) a velmi vlhko. Chtěli jsme se osvěžit v moři, ale zbytečně. Voda byla dosti teplá. Večer jsme navštívili místní atrakci zvanou „La Quebrada“.
 

Show spočívá v tom, že 8 chlapíků skáče z útesu do úzké průrvy do moře. Skáčou ze třech různě vysokých stanovišť, show vrcholí skokem z nejvyššího stanoviště ve výšce 42 metrů. Večer se skáče každou hodinu, přes den po 1,5 hodině. Poplatek za shlédnutí je 12 Pts.

Večer jsme si na balkóně otevřeli lahvinku vína a s kolibříkem jako společníkem jsme si vychutnávali večer v Acapulcu.

15.8.1999
Dopoledne jsme se vydali na hlavní trh v Acapulcu. Prodává se zde vše od oblečení po krevety. Do řeznické haly jsme jen nahlédli a přes děsivý smrad jsme se neodvážili vkročit dovnitř. Nakoupili jsme hromadu zeleniny a omáčku salsa, ale svou pikantností mě zklamala. Myslel jsem, že bude pálit víc.

Po obědě jsme si dali, po vzoru Mexičanů siestu. V tom horku se nedá dělat nic jiného. Odpoledne jsme se vydali na pláž zvanou Pie de la Cuesta. Je to vyhlášená pláž, na kterou se sjíždí lidi pozorovat západ slunce. V průvodci byla mapka Acapulca useknutá a byl pouze vyznačený směr na pláž. Po dvou hodinách chůze v tropickém horku jsme se pořád táhli po silnici a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli být blízko romantické pláže. Už jsme toho měli tak akorát. Na nejbližším vhodném místě jsme zastavili a čekali na autobus. Naštěstí jel za chvilku a za 6 Pts. dohromady nás dovezl do vesnice Pie de la Cuesta. Ta pláž je tak dlouhá, že se ohýbá za obzor. Moc jsme si ale moře neužili, protože se k pobřeží valily dost vysoký vlny. Koupání spočívalo v neustálém pozorování vln a když se nějaká nebezpečně vyhlížející blížila, utekli jsme z vody. Při našem příchodu byla pláž jako vymetená, ale s přibývajícími hodinami se neustále plnila dalšími lidmi lačnými po romantickém západu slunce nad oceánem. S přibývajícími lidmi se odkudsi začali v hojném počtu objevovat prodavači občerstvení a kýčových suvenýrů. To už na nás bylo trochu moc a tak jsme znechuceně utekli. Pro cestu zpět jsme jednohlasně zvolili autobus. Za 14 Pts. pro oba jsme se nechali dovést až na Zócalo. Měli jsme štěstí a jeli jsme pravým nefalšovaným mexickým autobusem. Žádným navoněným klimatizovaným monstrem, ale poctivou kovářskou prací, bez skel v oknech, seděli jsme na malinkých dřevěných sedadlech. Výrobce tohoto modelu asi při konstrukci ještě neslyšel o pérování. Byl to pro nás zhýčkané Evropany báječný a nezapomenutelný zážitek.

16.8.1999
Na dnešek dopoledne jsme měli naplánovaný přejezd do Puerto Escondida. Dle průvodce to mělo být vyhlášené letovisko pro zahraniční turisti a ráj surfařů. Toto oznámení nás trochu poděsilo. Autobus jel buď v 10.30 II. třída nebo 11.30 I. třída. My jsme se rozhodli pro II. třídu za 110 Pts, první stála 150 Pts. a začali jsme uplatňovat studentskou slevu na ISIC – už jsme věděli, že neprávem, protože slevy byly určeny jen pro mexické studenti. Ale opět nám ji dali. Tak nás cesta stála 55,50 Pts pro jednoho. II. třída znamená oproti I. třídě ten rozdíl, že skoro totožný autobus skoro všude zastavuje. Krajina kolem cesty se velmi rychle měnila. Když jsme vyjeli z Acapulca, projížděli jsme palmovými háji, pak skalami, rozlehlými poli, džunglí,…Kdykoliv autobus zastavil, seběhly se k němu ženské a v umaštěných ošatkách nabízely různé obložené chleby a další dobroty. My jsme ale byli najezení a tak jsme je odmítali. To se ale ukázalo jako chyba. Podle průvodce byla cesta z Acapulca do Puerto Escondida dlouhá asi 400 km. Typoval jsem to na 5-6 hodin.

Do Puerto Escondida jsme přijeli v 19.30 vyhladovělí (naposledy jsme snídali) a unavení jako koně. Na hledání noclehu jsme už neměli sílu,  a tak kousek od nádraží jsme si najali bungalov. Byl pro 4 osoby za 80 Pts. Brali jsme. Po osvěžující sprše jsme se vydali na shánění večeře. Procházeli jsme místní hospůdky, ale bylo s podivem, že v přístavním městě nikde nenabízeli např.ryby, na které jsme měli chuť. A ani pověstné mexické fazole. K večeři jsme si dali tacos, což je tortilla s náplní uvnitř. My jsme si dali s kuřecím masem, ananasem a osmaženou šalotkou. Pokapat limetovou šťávou, všudypřítomnou čili omáčkou a ham -  opět báječné. K tomu jsme si přece jen dali fazolovou polévku. Přinesli nám ji v asi 0,3 l hrnku. Voněla báječně, byla plná fazolí a opečeného chleba. To jsme si mysleli, ale z opečeného chleba se vyklubaly opečené kůže z nevím čeho nebo snad ještě něco horšího.

Po večeři jsme se šli podívat na pověstné pláže. Míjeli jsme honosně vyhlížející hotely a pensiony, které jsou evidentně určeny pro jiné turisty než jsme byli my. Na kolonádě stánky s kýčovými suvenýry, italské pizzerie, americké steak-housy a další tradiční mexické atrakce. V tomhle městě jsme měli pocit, že tady jsou všichni lidi nasr… Tak jsme šli radši spát.

17.8.1999
Ráno jsme se moc dlouho nerozmýšleli, zda tu zůstat nebo ne. Autobus směr Puerto Angel jel v 10.30, I. třída. Za oba jsme zaplatili 27 Pts., zase 50% sleva. Do Puerto Angel se jezdí přes městečko Pochutla.To bylo asi 80 km, 2 hodiny po příbřežní celkem kvalitní silnici. Z Pochutli jezdí do Puerto Angel (malé městečko na pobřeží) autobus, dále taxíky a pick-upy se stříškou pro lidi. Taxíky jezdí buď normální – tzn. jedou v něm 1-3 pasažéři. Jedná se většinou o nová auta a jezdí v nich ponejvíce cizinci. Pak jezdí ještě sběrné taxíky. Pomalu projíždějí po ulici a na zamávání zájemci zastaví. Byli jsme svědky toho, jak do sběrného taxíku nastoupili dozadu 4 dospělí a vepředu seděl řidič, další dva dospělí a jedno dítě.

Jelikož jsme měli batoh, rozhodli jsme se počkat na pick-upa. Jel asi za 15 minut. Byl to Nissan, který měl vepředu dvě sedala, za nimi v kabině byly další tři a vzadu byla korba s dvěma lavičkama a stříškou. V tomto (i na tomto) prostředku jelo 28 lidí. Nemohl jsem tomu věřit a tak jsem počítal pořád dokola. Ale byla to skutečnost. Nastupování a vystupování probíhalo obdobně jako kdekoliv jinde v Mexiku, tedy kdekoliv na signál zastavit. Z Pochutly do Puerto Angel to bylo asi ještě 16 km. Puerto Angel je vesnice, ve které se nám nelíbilo a tak jsme jeli pick-upem dál. Svezli jsme se až na Playa Zipolite, která začíná asi 4 km od Puerto Angel. Za tuto nevšední přepravu jsme zaplatili 8 Pts za oba.

Evidentně sem ještě nedorazil pravý turistický ruch, protože ubytování zde bylo nabízeno jen v dřevěných chatkách se střechami z palmového listí (zvané cabaňa). S tím také souvisel druh turistů, které jsme potkávali. Rozhodně to nebyli američtí turisté v oblekách. Ubytovali jsme se asi 20 m od Tichého oceánu v cabaně na 6 kůlech ve výšce asi 2 metrů. Bylo to velmi spartánská ubytování. Spíše než chatka se tomu dá říkat chýše. Ale jistý pokrok tu byl. Do cabani vedl drát s elektrikou, na jehož konci visela žárovka. To vše za 50 pts pro oba.

S koupáním to bylo velmi dobrodružné. Jelikož tady byl otevřený oceán, i když bylo klidné moře, šly ke břehu dost velký vlny. Rozhodně to nebylo na plavání 500 m od břehu. Přesto jsme neodolali a šli se na vlastní kůži pozdravit s oceánem.

Po cestě jsme byli docela hladoví a tak jsme se šli poohlédnout po něčem k snědku. Hospůdek je na Playa Zipolite docela dost. My jsme si dali velikou pečenou rybu s rýží, zelným salátem a limetama za 35 Pts.

Jelikož Playa Zipolite není turistickou atrakcí č. 1 jsou zde skoro liduprázdné pláže, prostě romantika – palmy, hospůdky, cabaňy, Pacifik, …

18.8.1999
Vstali jsme docela brzy, v 7.30. Na snídani jsme zašli do stejné hospůdky, kde jsme byli na večeři. Dali jsme si pro nás nové mexické jídlo – Toscada. Jedná se asi o 8 cm v průměru dokřupava upečenou tortillu obloženou salátem, rajčatama, sýrem a polité omáčkou. Jedna Toscada stála 2 Pts. Od paní hostinské jsme zjistili, kterým směrem je pláž Mazunte. Ukázala nám směr a chvilku jsme si počkali na pick-upa. Mazunte  je (spíše byla) pláž, na kterou již po staletí připlouvají obrovské mořské želvy klást vajíčka. Jenže z pláže se stal oplocený výzkumný ústav s obrovským mořským akváriem, kde se starají o nakladená vajíčka a lidé se chodí dívat na želvy v akváriu. Takže něco jako želví ZOO. ZOO bylo otevřeno až od 10.00 a tak jsme se šli podívat k moři. Našli jsme malou pláž cca 300 m dlouhou s mnohem hezčími cabaňas a celé to působilo útulněji. Zarezervovali jsme si jednu chatku za 80 Pts.

Takovou pohodičku jsme si vybrali na dalších pár dní. Opravdový balsám na civilizací zmoženou dušičku.
 
 
 

Do ZOO stojí vstup 20 Pts. pro jednoho. Ale za ty peníze to rozhodně stojí. Ukázali nám celý vývoj želvy od vajíčka až po velké mořské želvy v akváriu. Mají jich tam dost.

19.8.1999
Od rána asi do 11 pršelo a tak jsme se jen poflakovali. Kolem poledne se nebe opět vymodřilo a tak jsme šli sehnat něco k snědku. Zašli jsme do hospody u želví zoo, ale tentokrát jsme si dali polední menu za 18 Pts., které sestávalo z velké misky (asi 4 dcl) husté rajské polévky, 1/4 kuřete, rýže, fazolí a 5 tortill. Po obědě jsme zvolili pro lepší vytrávení procházku po silnici vedoucí džunglí. Na zpáteční cestě jsme si koupili velký kanistr vody, protože jsme zkusili desinfikovat vodu tabletama, který jsme si přivezli z domova. Kdo z Vás to zkoušel, jistě mi dá za pravdu, že je to docela extrém.

V noci se mi zas až tak dobře nespalo, protože mě tlačilo péro z matrace a taky mě vzbudila Zdéňa, že nám něco chrastí v chatičce, že tam někdo je. Posvítil jsem baterkou ve směru odkud šelest přicházel a uviděli jsme na podlaze suchozemského kraba, který měl tak 8 cm v průměru tělo. Byl vyhozen za dveře a byl klid.

20.8.1999
Ráno začal  přesun do Oaxachy. Vstávali jsme už v 7, rychle snídaně, sbalit a na pick-upa směr Pochutla. Řidič po nás chtěl 10 Pts., ale my jsme měli jen 6 v drobných a 200 Pts. bankovku. Musel se spokojit se 6 Pts. Autobus do Oaxachy jel v 9.45, zase jsme dostali 50% slevu, takže jsme platili 29 Pts. za jednoho. Podle mapy to bylo do Oaxachy 200 km, ale již se tam neuvádělo, jakým se jede terénem. Do Oaxachy jsme dorazili v 16.45. 1/2 cesty vedla přes hory a rychlost, kterou jsme se pohybovali vpřed, nepřesahovala 30 km/h. V půl třetí mi Zdéňa oznámila, že jsme v půli cestě. Pak už ale byla rovina a tak autobus trochu zrychlil. Do Oaxachy jsme přijeli na autobusové nádraží, které se naštěstí nachází v blízkosti Zócala, takže odpadl namáhavý přesun přes město do hotelu. Oaxacha je plná španělské koloniální architektury na úkor indiánské, Je to z toho důvodu, že Španělští kolonizátoři rozebrali stavby původní a z materiálu si postavili paláce. Ubytovali jsme se v hotelu za 90 Pts., koupelna, sprcha, záchod. Po ubytování jsme se vydali sehnat informaci o tom, jak se dostaneme k nalezišti Monte Alban a do Tuxtly, našeho dalšího cíle. Na Monte Alban jezdí kyvadlová doprava od hotelu Mesón del Angel, který stál blízko našeho. Autobus jezdí asi každou hodinu od 8 do 16 hod.

21.8.1999
Abychom stihli autobus v 8, vstávali jsme raději už v 6.30. Monte Alban se nalézá asi 10 km od Oaxachy, cesta vede neustále do prudkého kopce, protože Monte Alban byl horská pevnost, kam se měli indiáni uchýlit v případě války. Mraky ležely hodně nízko, a tak když jsme vyjeli nahoru, byli jsme v nich a viděli jsme asi na 5 m. Vstup stál 25 Pts. Jelikož nebylo vidět nic, nemělo cenu kupovat lístek. U vchodu do areálu je pěkné museum s nalezenými vykopávkami. Než jsme si ho prohlédli, vyjasnilo se a my spěchali na prohlídku slavného Monte Albanu. Areál se otevírá v 9, a tak jsme byli v areálu skoro sami. Jedná se o velmi rozsáhlý komplex, bohužel poměrně málo zachovalých budov. Rozhodně jsme však byli ohromeni rozlehlostí.

Že je ještě brzy, jsme poznali mimo jiné podle toho, že v areálu nebyl ani jeden prodavač suvenýrů. I na ně bylo asi brzy. Když jsme odcházeli, začaly proudit davy turistů, ale co hlavně, zase začaly padat mraky. Měli jsme ohromné štěstí. Zašli jsme na trh a nakoupili ovoce, zeleninu, pečivo, sýry, protože už se nám začala mexická kuchyně přejídat. Po vydatném obědě (housky, ananas, sýr,…) jsme se vypravili koupit lístky do Tuxtly. Původní cena 184 Pts. nám byla snížena o 50 %,  lístek nás stál 97 Pts. Autobus jel ale až v 19.30 a tak jsme museli ještě neděli strávit v Oaxache. Zase tolik nám to nevadilo, protože v neděli jsou muzea, naleziště atd. zadarmo. Speciálně v muzeu v Oaxache jsou vystaveny nálezy z Monte Albanu. Při procházce jsme šli kolem bazaru a zašli jsme se podívat, co tam mají pěkného. Hned u vchodu mě zaujal secesní obrázek. Uslyšel jsem, jak se Zdéňa baví s prodavačem. Vylezlo z něj, že byl v roce 84 v Praze, že se mu tam hrozně líbilo, viděl Hrad, Národní divadlo,…, a hlavně se mu líbily český holky. Svět je malej.

22.8.1999
Nejdříve jsme se rozhodli pro návštěvu kostela St. Domingo. Kostel sousedí s rozlehlým klášterem, ve kterém se nachází Regionální muzeum Oaxacha. Kostel St. Domingo je vevnitř celý vyzdoben zlatem, i stěny jsou jím obložené. V kostele se zrovna konaly křtiny, tak jsme nenápadně pozorovali. Byla to parádní podívaná, hrály varhany a dva zpěváci zpívali Ave Maria. Návštěvu muzea doporučuji, vstup stojí 30 Pts., jednotlivé sály jsou tématicky zaměřeny a popisují  každodenní život starých indiánů až po život dnešních obyvatel Oaxachy. V 18 jsme se přesunuli na nádraží a čekali na autobus. Jel přesně.

23.8.1999
Do Tuxtly jsme dorazili po 7 hodině ráno. Autobus do Palenque jel už v 7.30. Vychytali jsme poslední 2 místa vzadu u záchodu. Zjistili jsme pro nás velmi nepříjemnou skutečnost. Od 23. 8. přestali poskytovat studentské slevy, protože začal školní rok.

Záchodu jsme využili hned při nástupu a to se ukázalo jako strategický tah, protože se nádrž brzy naplnila, každý, kdo chtěl přidat něco dalšího, byl svědkem toho, jak jeho produkce opouští mísu, ale ne směrem, na který jsme zvyklý, nýbrž přes okraj. Pak už  záchod po zbytek cesty jen smrděl.

Projížděli jsme státem Chiapas, doposud nejhezčí krajinou. Projížděli jsme divokou horskou oblastí porostlou tropickou vegetací po úzkých silničkách zakouslých do horských úbočí. Indiáni tady umísťují svá políčka kukuřice na naprosto neuvěřitelná místa, na kterých se nedá často ani stát. Roste zde hodně banánovníků, asi jako u nás jabloně kolem silnic. Jeli jsme už dost vysoko, často jsme projížděli mraky. Ve vyšších polohách se příroda dramaticky změnila, rostly tady borovice a jemná zelená travička. Hned po příjedu do Palenque jsme si koupili lístek do Chetumalu, už byly zase poslední, tentokrát ani ne vedle sebe. Našli jsme si příjemný hotel za 80 Pts.

V Palenque nás překvapilo tropické klima. Na rozdíl od moře bylo také vedro, ale bylo to mokré vedro. Vzdušná vlhkost byla dost vysoká. To jsme hned poznali na svých čelech. K nalezišti jezdí opět kyvadlová doprava, naleziště je asi 8 km od vlastního města.

Na dveřích hotelového pokoje viselo upozornění: oznamujeme, že se do pokoje může dostat zvířátko „cuija“ – místní ještěrka – že jen žere hmyz a vydává zvuky, kterými vábí samičku, nemáme se ho bát a ubližovat mu.

V 13.15 nás vyhodili z hotelu, autobus jel až v 19.15 a tak jsme seděli na hotelovém dvoře, hráli karty, povídali,…Autobus měl jet v 19.15, ale skutečnost se trochu změnila. Přijel až v 20.45. Pokud autobus vyjížděl z místa, kde jsme nastupovali, většinou jel přesně. Do Palenque přijížděl z jiného města a tak nebylo divu, že se na mexické silnici něco stalo, co ho zdrželo.

25.8.1999
Do Chetumalu jsme dorazili ve 4 hodiny ráno. Neměli jsme adresu žádného hotelu ani mapu města. Šťastná náhoda nám přihrála mladou Angličanku Claire z Londýna a ta měla Lonely Planet. V Chetumalu mají (spíš nemají) hrozně značený ulice. V průvodci byly uvedený jen názvy hlavních ulic, vedlejší neměly jména. Do prvního hotelu jsme dorazili v 4.40. Tam nás odmítli, že mají plno. V dalším hotelu již měli volno, ale abychom neplatili na tuto noc, tak jsme v recepci počkali do 6. Opsali jsme si z průvodce hotely  ve městech, která jsme měli v plánu navštívit. Claire nám vůbec nedoporučovala Cancún – snobské město, naopak nám doporučila Tulúm. Bydleli jsme v hotelu Maria Dolores na ulici Alvado Obregon. Pěkný pokoj stál 92, sprcha, záchod – pohoda.

Po povinné odpolední siestě jsme vyrazili na prohlídku města. Došli jsme k moři, ale to je úplně kalné a ani tady nejsou pláže.
 

26.8.1999
Kousek od Chetumalu, asi 40 km, se nachází veliké přírodní jezero Bacalar se stejnojmenným městečkem. V jazyce původních obyvatel to znamená místo, kde vzniká duha. Označení se ukázalo jako velmi přesné.

Do Bacalaru jezdí autobusy z malého nádražíčka na ulici Hidalgo. V Bacalaru jsme byli asi v 10.30, město jako po vymření. Jeden hotel (s originálním názvem Laguna) stojí hned před začátkem městečka, ale je dost drahý. Vydali jsme se tedy podél pobřeží, jehož velká část je soukromá. U pobřeží byly jen výletní domy pracháčů, ale žádné hotely. Odbočili jsme tedy do městečka. Na jednom baráčku jsme uviděli nápis pronájem. Jevilo se to jako jediná šance na ubytování a tak jsme po ní skočili. Pokoj stál 60 Pts. Hned jsme se rozhodli pro ranní koupel. Pláž byla úplně prázdná, bylo brzy a mimo sezónu. Jezero se nachází na vápencovém podloží, voda je průzračná a skutečně hraje všemi barvami. Oproti moři měla i osvěžující efekt.

27.8.1999
Dopoledne koupačka. Odpolední klid. Asi kolem 3 se strhla tropická bouře. Během 15 minut napršelo ohromné množství vody a hliněné cesty Bacalaru se proměnily v rozlehlé bahniště. Už nám docházela hořčice a marmeláda a tak jsme se rozhodli pro doplnění zásob. V potravinách nás napadlo vyzkoušet uvařit vajíčka v našem ponorném vařiči. Na zkoušku jsme koupili 2. Šlo to báječně. Udělali jsme si vajíčkovou pomazánku. Báječná změna.

28.8.1999
Na dnešek byl naplánovaný přejezd z Bacalaru do Tulúmu, což se také stalo. Z Bacalaru jsme odjeli do Chetumalu, kde jsme byli asi v 9.45. Hned vedle nádraží je velikánský klimatizovaný supermarket. Ideální místo pro doplnění zásob. Poobědvali jsme v nádražní hale a ve 12 jel náš autobus. Pro jednoho za 88 Pts.

Od Claire jsme získali adresu ranče, kde se dá najmout cabaňa za rozumný peníz, jinak jsou prý hotely v Tulúmu dosti drahé.

Hned u autobusového nádraží je v Tulúmu hotel Maya. Pokoj 220 Pts. Šli jsme tedy na ranč, který je asi 1 km od nádraží směrem , kterým jsme přijeli. Volnou cabáňu měli, chtěli po nás 150, pak 120, my mu nabídli 100. To se nelíbilo zase recepčnímu. Odešli jsme si hledat něco jiného. Měli jsme v úmyslu popojet do další vesnice na pobřeží – Xal-ha. Jeli jsme mikrobusem každý za 6. Xel-ha je od silnice asi 1.5 km směrem k pobřeží. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme zjistili, že Xel-ha není vesnice, ale národní vodní park. Je to atrakce pro prachatý turisty. Celodenní vstup stál 700 Pts. – dalo se tam potápět s delfínama, návštěva akvárií,…Co se ukázalo jako větší problém, byl fakt, že s přicházejícím večerem se začaly objevovat obrovský hejna komárů a začalo pěkně pršet. Asi po půl hodině pršet přestalo, komáři ale nepřestali. Rozhodli jsme se pro cestu do další vesnice Akumal. Chytli jsme mikrobus, který nás vzal za 18 oba do Akumalu. Ve vesnici jsme se sháněli po ubytování. Dva lidé nabízejí ubytování – jakýsi Pablo a další hned vedle obchodu v budově Comexu. Bohužel, oba měli plno. Začaly se nás zmocňovat černé myšlenky. Rozhodli jsme se rezignovaně vrátit na ranč. Jenže už byla skoro tma. Zkusili jsme stopovat ale nikdo nám nezastavil. Zastavil nám až taxikář, že nás vezme za 80 do Tulúmu. Jakákoliv varianta nám připadala lepší než být ubodán komáry a tak jsme jeli za 80 zpět do Tulúmu. Na ranč Tranquilo (tak se jmenoval) jsme dorazili asi v 9 večer.

Výběrem ranče jsme rozhodně neprohloupili. Spali jsme v cabaně kruhového půdorysu o průměru asi 4 metry, byla tam velká postel s moskytiérou, větrák, židle, stůl, světlo. Paráda. Soc. zařízení bylo v obytné budově, kde byla také kuchyň k dispozici hostům se vším vybavením. Vysílení jsme usnuli asi v 10.

29.8.1999
Ráno jsme se po snídani vydali na nádraží sehnat autobus, který jede k mayskému nalezišti Tulúm (v originálu má mnohem romantičtější jméno – Město ranních červánků). Po pobřeží jezdí pick-upy ve velikosti Transita a staví ve vesnicích kolem silnice. Jelikož naleziště leží kus od silnice a naší „španělštině“ řidič moc nerozuměl nebo nechtěl rozumět, že chceme až k nalezišti, tak jsme to vzdali a šli jsme raději pěšky. Bylo ještě brzy, slunce moc nepeklo a tak se šlo docela hezky. Z Tulúmu je to k nalezišti asi 3 km. Na parkovišti před nalezištěm už parkovalo asi 10 autobusů. Byla neděle a tak byl vstup zdarma. U vchodu je instalován sloup s plošinou na vrcholku, na kterém indiáni předvádějí část slavnosti „Voladores“.

Od parkoviště jezdí každých pět minut vláček. Vzdálenost je asi 500 m  a vláček stojí 10 Pts. Oproti vnitrozemským památkám je tady mnohem více turistů. Je to z toho důvodu, že Tulúm je blízko letoviska Cancún, které přetéká zazobanými turisty, pro které cestovky vymýšlejí výlety. Po návštěvě Palenque a Monte Albanu jsme byli trochu zklamáni. Naleziště podle našeho názor zdaleka nedosahuje takové úrovně a výstavnosti, která je  propagaci Tulúmu věnována. Tulúm není úchvatný svou zachovalostí, ale svou polohou. Celý komplex je situován na pobřežním útesu nad průzračně čistým Karibikem. Indiáni si to uměli vybrat.
 
 

Po obědě a nezbytné siestě jsme vyrazili k moři. Netušili jsme, že Tulúm neleží u moře. Mezi městem a mořem je asi 3 km široký pruh pralesa, který je chráněný kvůli ptákům, kteří zde žijí a rostlinám, které zde rostou. Celý příbřežní prales je majetkem university v Quintana Roo. Pro nás z toho vyplývalo toto: museli jsme jít asi 2 km za město, pak využít silnice, která je vytvořena uprostřed pralesa a pak ještě pokračovat kus po pobřeží, protože silnice vyúsťuje na místě, kde se nedá přijít k moři. Celkem to bylo asi 7 km. Pěkná (nepěkná) procházka v odpoledním vedru. Pochod se nám rozhodně vyplatil. Ocitli jsme se na pláži, kterou inzerují cestovky ve svých katalozích. Bílý písek, průzračné moře, palmy, útesy, žádní lidé…

Na zpáteční cestě nás vzali dvě holky autem až do Tulúmu, paráda. Majitel ranče, vášnivý rybář, jehož dům je plný trofejí z rybářských soutěží, nám nabídl, že nás vezme na ryby. Za 40 USD pro jednoho. Je to dost peněz, ale kolikrát za život se mi to poštěstí. Začali jsme s Pepem (majitel ranče) povídat a dozvěděli jsme se, že je z Bostonu a že se před 26 lety odstěhoval do Tulúmu.  Šli jsme spát asi v 10, abychom se na lov posilnili.

30.8.1999
Posnídali jsme, Pepe vše připravil. Byli jsme upozorněni, abychom se vybavili čepicema, trikama a dobrým krémem. Vše potřebné bylo naloženo na korbu teréňáka a před 9 jsme vyrazili. Asi po 10 km jsme odbočili k moři. U známého tam má Pepe loď. Vyrazili jsme na asi 7 metrové lodi. Ve vzdálenosti asi 500 m od břehu. Pepe připravil pruty, dal nám je do ruky a provedl instruktáž, co máme dělat, když se ryba chytne, protože ani já, ani Zdéňa, nejsme rybáři. Jako návnadu jsme měli umělohmotnou asi 12 cm velkou rybu s velkým trojháčkem. První lovecký úspěch měla Zdéňa. Chytila španělskou makrelu, měla asi 50 cm a asi 2 kg. Dostat jí do lodi nebyl pro zkušeného Pepeho žádný problém. Pak něco zabralo mě. Prut se mi ohnul jako luk. Vypadalo to na docela velkou rybu. Taky byla. Rychle jsem namotával a odpor sílil. Přitáhl jsem ji k boku lodi a Pepe do ní zasekl velký hák, pak ji vytáhl na palubu a připraveným kyjem ji praštil do hlavy. Jak jsme se dozvěděli, jednalo se o královskou makrelu. Měřila 120 cm a vážila 11 kg. Na první ulovenou rybu to docela šlo.

Přijeli jsme blíž k pobřeží, nasadili si masky a ploutve a šli jsme se potápět. Pepe držel v jedné ruce harpunu a v druhé měl provaz, za který táhl loď. My jsme plavali po jeho bocích. Pepe ulovil harpunou nádhernou rybu, světle zelenou se svítivými modrými pruhy. To, co jsme doposavad sledovali doma v televizi, jsme měli na dosah ruky. Korály, pestrobarevné korálové rybky, které většinou nemají ani česká jména . Prostě život v přírodě „live“.

Na ranč jsme se vrátili asi ve 3. Pepeho žena vystrojila skvělou hostinu. Ryby naložila jen do česneku a limetové štávy, udělala skvělý salát z avokáda a Pepe zajel koupit basu piva. Rybu jsme ugrilovali na dřevěném uhlí. Hotová zámecká hostina. Plní dojmů a já navíc piva jsme šli spát.

31.8.1999
 Ráno jsme vyúčtovali výlet a zaplatili si další 4 noci. Platili jsme v USD, kurs byl tou dobou příznivý a ještě jsme dostali slevičku. Zaplatili jsme tedy 120 USD, 80 za rybolov a 40 za 4 noci. I při sebelepším kursu bylo za USD tak 9,30 Pts., takže nás noc vyšla na 93 Pts.

 Při včerejším potápění jsem si odřel nohy na zrovna hloupých místech, která korespondují s pásky sandalů. Jelikož jsme byli po náročném loveckém výkonu a večerní oslavě lehce zmožení, naplánovali jsme relaxační den. Tedy nědělali jsme skoro nic. Probírali jsme zážitky, prozkoumali jsme místní knihovnu,…Bavili jsme se k Pepem o všem možném. Prohlíželi jsme knihu hostů a našli jsme tam také jednu návštěvu z Čech. Od Pepeho jsme se dozvěděli, že v sezóně prý není šance dostat volnou postel a také kuchyně není k volnému užívání pro hosty, ale funguje jako restaurace.
 

1.9.1999
Hned poránu jsme se vydali doplnit zásoby. Těstoviny (200 g – 2,50 Pts), mléko (1l – 8,50 Pts) – super cena, jinak stojí tak 13 – 15 Pts. A banány – 3 kusy za 2 Pts. Hned po návratu na ranč jsem udělal výborný banánový shake.

Večer jsme se šli projít po Tulúmu, ale je to totálně mrtvé město, kde není nic. Jen pár hospůdek. V turistické sezóně si to nedovedu dost dobře představit.

Podle našeho názoru jsou Mexičani hroznej národ. Jsou dost líný, furt se jen válej, případně se houpu v sítích. Kolem baráčků i v nich maj dosti velkej bordel. Nejsou to žádný boháči, podle toho, co říkal Pepe, že berou, ale člověk je vidí pít jen kolu a pojídat brambůrky nebo sladkosti. Podle toho taky vypadaj.

2.9.1999
K snídani jsme si vystrojili malou hostinu, rozpečené toasty, máslo, marmeláda, hmmm. Dopoledne jsem s Pepem česal avokáda. Tedy, já jsem stál na žebříku a házel jsem utržené kousky dolů Pepemu. To, co se u nás prodává jako avokádo, tam by asi ani nesebrali ze země. Avokáda měly tak 1 až 1,5 kg. Jak jsme se už měli příležitost několikrát přesvědčit, nejlepší je avokádo s citrónem a solí.

Odpoledne jsme šli na pláž, dělat fotky Karibiku a tak. Po cestě k moři jsme si pochvalovali příjemný větřík. Jak jsme se ale blížili k pobřeží,  sílil a začali jsme slyšet hučení moře. Oproti rybolovu, kdy bylo moře jako jezero bez jediné vlnky, dnes se po moři hnaly bílé čepice vln a voda byla kalná od zvednutého písku. Přesto jsme udělali pár fotek, protože to byl poslední den u Karibiku asi na dost dlouho.
 
 

Chtěli jsme si koupit lístky do Cobá, naší další stanice, ale prodavač nám řekl, že se budou prodávat až v autobusu.

3.9.1999
Dnes jsem se rozloučili s příjemným Rančo Tranquilo. Byl to skutečný balzám na duši a oáza klidu.

Autobus do Cobá jel v 11. Přijel pár minut po 11. Hned se k němu nahrnuli lidi, ale jaké bylo naše překvapení, když oni měli lísky a my ne. Naštěstí na nás zbylo místo dokonce i na sezení. Z Tulúmu do Cobá je to asi 40 km, platili jsme 13 za jednoho. V Cobá jsme byli asi v 12.30. Zdrželi jsme se kvůli vojenské kontrole. Vychytali jsme  hotel hned u stanice autobusu El Bocadito. Byli jsme tam pravděpodobně jediný bílí hosti. Hotel klasika – větrák, záchod, sprcha, pohoda.

Z vesnice Cobá je to k nalezišti asi 1 km. Před nalezištěm je velké jezero, což byl prý důvod, proč zde Mayové vybudovali sídlo. Měli jezero jako zdroj vody. Vstup 25 Pts. Naleziště v Cobá je ohromné. Je na ploše 72 km2 , ale většina památek je ještě ukryta pod hustou vegetací a asi i hlínou a už to jsou spíše jen hromady kamení. Mezi jednotlivými zachovalejšími památkami vedou docela dlouhé „tunely“ prosekané v husté džungli. Nejvýznamnější je v Cobá asi Velká pyramida.
 

Údajně je největší na Yucatánu. Měří 42 metrů a vede na její vrchol 122 pekelně ostrých schodů. Chvíli po tom, co jsme se vydrápali na vrchol, začalo pršet. Raději jsme rychle slezli a udělali jsme dobře, protože se pěkně rozpršelo. Cobá se zatím umístila na posledním místě v námi navštívených stavbách. Asi podobný názor jako my má většina návštěvníků, protože jejich účast zde byla skrovná.

4.9.1999
Nespalo se nejlépe, postel byla špatná, strašně měkká, přímo pod oknem se prali celou noc psi. Brzká snídaně a před 7 jsme už čekali na autobus, který měl jet v 7. Přijel až po 8. Do Chichen-Itzá je to z Cobá asi 100 km a druhá třída nás stála 29 Pts. jednoho. Stavěli jsme jen jednou. Asi po 10 jsme byli v Chichen-Itzá. Autobus staví přímo u naleziště, městečko Piste je vzdáleno asi 2 km. Byla sobota a měli jsme na výběr – buď se ubytovat a počkat do zítra a ušetřit 75 Pts. za vstup nebo ještě odpoledne odjet. Vyhrála první varianta.

V Piste je dost hotelů různých cenových kategorií. My jsme vychytali hotel za 120 Pts. Po siestě jsme se vydali shánět zmrzlinu, v obchodech měli jen od Nestlé, až jsme potkali chlápka s mrazícím vozejčkem a ten měl domácí. Zdéňa si dala podlouhlou zelenou – chuť nelze identifikovat – za 2 Pts. a já obdélníkovou červenou za 4. Zalezli jsme si do stínu pod velkým stromem a vychutnávali pohodu.

Hlavní památkou je velká pyramida Kukulkána. Jedná se o fascinující opravenou stavbu na zelené louce. Je možné na ní vylézt a je z ní báječný pohled na celý komplex. V patě schodiště je vchod do podzemí, který se otevírá od 11 do 13 a od 14 do 17. U vchodu je hlídač, který dovnitř pouští lidi po 20. Podzemní chodba nás zavedla do samého nitra pyramidy, kde se nachází jaguáří trůn a oltář na přijímání obětin, který je celý obložený jadeitem. Vevnitř se nesmí fotit. Návštěvu rozhodně nedoporučuji lidem trpícím klaustrofobií. Jedna Němka se musela vrátit, protože to nezvládla a všichni lidi, co šli za ní, se museli vrátit až ven, aby mohla pryč.
 

Takhle, ve skutečnosti lépe, vypadá oltář v nitru pyramidy. Od turistů je oddělen mříží a světla tam taky není nazbyt.

Malá galeri z Chiche Itzá. Tohleto naleziště spolu s Palenque se dělí o první místo v tom, co jsme v Mexiku viděli.

V ceně vstupu je i vstup na večerní světelnou show. Jistě to může být působivé. Z komplexu jsme odcházeli kolem půl dvanácté, jelikož autobus jel v 12. Koupili jsme si lístky do Méridy a šli na stanici. Lístek stál 23. Kolem 12 jsem se podíval na lístek a tam byla hodina odjezdu uvedena 12.30. Nevím proč. Autobus však ani v 12.30 nejel. Čekali jsme do 13, protože jsme už byli na zpoždění zvyklí. Po 13 přišel oficír, že se na trase vyboural náklaďák a že autobus nemůže projet a neví, kdy přijede. Vyměnil nám lístky za první třídu v 15 hod a nic jsme nepřipláceli. Autobus, kterým jsme měli původně jet, přijel v 14.30, náš nový skoro v 15. V Méridě jsme byli asi za hodinu a půl.

Autobusový termínál je asi 1,5 km od Zócala. Od Claire jsme měli adresy 3 hotelů. Zašli jsme do hotelu, který podle průvodce stál 7 USD. Byl to palác z koloniálního období, uvnitř bylo stinné patio. Bylo to nádherné šlechtické sídlo, ale péčí Mexičanů značně utrpělo. Stále však byly podlahy z mramoru, v oknech vitráže, tak 6 m vysoké stropy. Finančně se nám hotel líbil (70 Pts.) a byl asi 200 m od Zócala. Hotel se jmenoval Casa Huespedes. Večer jsem šli obhlídnout situaci. Zócalo je perfektně udržované, bylo plné lidí a vyhrávala zde živá hudba. Večer Bylo Zócalo uzavřeno pro auta, a hrála kapela rumbu, sambu,…žhavé tance a silnice se proměnily v taneční parkety.Tancovalo tak 200 párů od 5 do 100 let. Taky jsme si skočili.
 
 

6.9.1999
Na tento den jsme měli naplánováno několik úkolů. Vyřídit prodloužení víza, najít supermarket a tržiště. Asi v 9 jsme už byli v turistických informacích. Mladý úředník uměl trochu anglicky, pochopil, co jsme potřebovali a tak nám dal mapu Méridy a ukázal nám, kde najdeme imigrační oddělení. Na úřadu se nás ujala starší úřednice, ale ta neuměla vůbec anglicky. Zavolala proto svého mladšího kolegu, který prý anglicky umí. Hned na počátku nás upozornil, že mluví jen málo. Bohužel, měl pravdu. Raději jsme vysvětlovali ve španělštině. Vysvětlili jsme mu, že jsme dostali turistické vízum na 30 dní, ale že chceme být v Mexiku 35 dní. Po chvíli to pochopil. Nejdříve po nás chtěl 150 Pts. za vystavení víza, než pochopil, že ho chceme jen prodloužit o pět dní. Pak se šel zeptat šéfa a oznámil nám, že platit nic nebudeme. Chtěl po nás letenky jako důkaz, že skutečně letíme pryč po 35 dnech. Letenky jsme samozřejmě neměli. Hned jsme pro ně vyrazili do hotelu. Na imigračním jsme potkali mladého Skota, kterému vše ukradli, ale nevím, co chtěl dělat na imigračním. Se španělštinou na tom byl stejně blbě jako my. Jeho pozici jsme mu vůbec nezáviděli. Tak jsme mu alespoň popřáli štěstí. My jsme naštěstí měli již všechny potřebné dokumenty s sebou a tak nic nebránilo prodloužení víza. Byrokratická mašinérie se rozběhla a asi za půl hodiny vyplivla vytoužené prodloužení.

Po odpolední siestě jsme se vydali shánět Internet. našli jsme kavárnu s připojením 30 minut za 15 Pts.

Asi v 8.30 se něco začalo dít na Zócalu. Přestali jezdit auta a zřízenci začali rozestavovat židle před malým pódiem. Vypravili jsme se tedy zkontrolovat, co se to děje. Židle byly už plné, ale našli jsme si výhodná místa na obrubníku. Po 9 předstoupil muž ve slavnostním kroji před čestné lóže a měl proslov. Zjistili jsme, že Mérida je město kultury 2000. Děkoval všem možným a pak spustila muzika a na improvizovaném jevišti, které představovala ulice nastoupilo asi 30 krojovaných párů. Skvěle tancovali, trochu se to podobalo irským tancům. Poprvé jsme s sebou nevzali foťák. To byla velká škoda.

7.9.1999
Dopoledne jsme se rozhodli pro návštěvu tržiště „uměleckých předmětů“. Bylo to ale utrpení. Připadalo mi, že snad všechny suvenýry v Mexiku jsou z jedné dílny, asi 99% brak a kýč. Odpoledne jsme šli koupit lístky do Muny.  18 Pts. Večer jsme čekali zase nějaký program, ale marně.

8.9.1999
Autobus jel přesně a asi za hodinu jsme už byli v Muně. Byla to docela díra. Když jsem se ptali místních po ubytování, pořádnou chvíli přemýšleli a pak si vzpomněli na seňora Gilberta. Bydlí asi 500 m od autobusové stanice. Nabízel dva pokoje. Jeden s koupelnou a záchodem za 150 a druhý za 120, koupelna a záchod byly přes 0,5 metru širokou chodbičku. Brali jsme za 120. Odpoledne po siestě jsme se šli podívat po městečku. Bylo jak po vymření, všechny obchody měly otevřeno až v 5. Zašli jsme tedy na nádraží zjistit další spoje do Uxmalu a Campeche. Do Uxmalu jel autobus v 7 a 10 za 5 Pts., do Campeche v 13 a stál 45 Pts. Večer jsme si už sbalili věci, abychom byli připraveni k odjezdu. Muna je fakt díra a tak jsme šli raději spát.

9.9.1999
Už v 7 jsme vyjeli, v autobuse už seděli nějací bílí turisté. Autobus nás vysadil u odbočky z hlavní silnice. U pokladny jsme byli už v 7.30, měli otevřeno až od 8. Vstup stál také 75 Pts., jako v Chichen-Itzá. Uxmal bylo sice také Mayské město, ale architektura byla úplně jiná, než co jsme doposavad viděli. Unikátní oválná pyramida Kouzelníka dominuje celému komplexu. Hodně staveb je zde zrestaurovaných. Na rozdíl od ostatních památek jsou v Uxmalu výzdoby vytesávány, takže se docela dobře dochovaly. Stavby v ostatních nalezištích byly totiž zdobené štukovými ornamenty.

Náš dojem z Uxmalu byl trochu odlišný od názoru průvodce, kterého jsme četli. V průvodci byl Uxmal vylíčen jako nejpozoruhodnější komplex v Mexiku. Rozhodně stojí za to Uxmal navštívit, ale nejpozoruhodnější,  no, nevím, nevím. Tvůrci průvodce měli asi poněkud odlišný názor na památky než my.

Z komplexu jsme odešli v 9.30 a u vrátnice jsme se dozvěděli, že autobus jede až ve 12. Zkusili jsme stopovat, ale provoz tady byl velmi řídký. Asi po půl hodině nám zastavil otec s dvěma dětma a vzal nás do Muny.

Autobus přijel kupodivu přesně. A tak jsme lehce po 13 opustili Munu směr Campeche. Zastavoval snad v každé vesnici po cestě a tak jsme do Campeche dorazili po 17. Ještě na nádraží jsme si koupili lístky do Mexico City. Lístek stál 519 Pts. a autobus jel v 12.45. V Campeche se hned u nádraží nachází veliký supermarket. Ideální pro doplnění zásob

Po vlastní ose jsme se přesunuli k Zócalu a hledali vhodný hotel. Ubytovali jsme se v doposud nejlevnějším hotelu za 58,50. Byl to trochu holo hotel, ale na pokoji měl záchod i sprchu. Na jednu noc to stačilo. Večer jsme se šli podívat po městě a k moři. S mořem jsme se šli rozloučit. Obešlo se to bez slz. Byl vlahý večer a my se loučili s Yucatánem.

10.9.1999
Z hotelu jsme odešli asi v 10, stavili jsme se na trhu pro banány a nabrali směr nádraží. V supermarketu jsme nakoupili zásoby a přesunuli se na nádraží. Na dlouhou cestu jsme si připravili pořádný proviant. Na pití jsme si koupili asi 4 l kanystr vody a láhev pomerančové limonády, vodu jsme upili a limonádu dolili. Hned po usednutí do autobusu jsme všechny věci uložili na polici nad náma a protože byl čas oběda, vesele jsme se pustili do našich zásob.

V jedné ostré zatáčce spadl barel s pitím na podlahu a jak byl natlakovaný kysličníkem, prasknul a skoro celý obsah se rozlil po podlaze autobusu. Celá podlaha autobusu byla politá. Uschlo to za chvilku, ale cukr poněkud lepil. Jen jeden člověk se podivill, proč lepí podlaha, ale Mexičani se ukázali jako flegmatici a zase tolik jim to nevadilo.

Jinak se nic zvláštního neudálo.

11.9.1999
Do Mexico City jsme přijeli asi v 6.30 a byla dost zima. Metro jezdí od 5 a tak jsme hned nabrali směr hotel Buenos Aires. Kvůli nastávajícímu státnímu svátku měli dost plno a tak jsme dostali jen pokoj bez koupelny. Ale to moc nevadilo, protože ostatní pokoje koupelny měly a tak jsme měli koupelnu na patře pro sebe. Tentokrát stál pokoj 70 Pts. Na pokoji jsme měli umyvadlo a barevnou televizi.

Skoro všechny pokoje v hotelu obsadili prodavači suvenýrů, kteří měli své zboří složené v hotelové hale, kde to vypadalo jak ve vietnamské tržnici.

Asi kolem jedenácté jsme se vypravili poslat e-mail a zajistit potravu. V recepci jsme si našli adresu internetové kavárny, která se nachází blízko trhu s „uměleckými“ předměty. 10 minut stálo 6 Pts. Když už jsme byli u trhu, rozhodli jsme se pro shlédnutí. Brrrrrraaaaaaakkk.

Naštěstí se přes ulici nachází veliká tržnice s ovocem a zeleninou a tam jsme si výtvory přírody pohladili umělecky založenou část dušičky, která utrpěla otřes návštěvou trhu s uměleckými předměty. Ale taky žaludky. Do hotelu jsme se vrátili asi kolem 15.  Při večeři jsme sledovali film. Kam se na Mexiko hrabeme s reklamama uprostřed filmů. Reklama přerušuje film v průměru po 10 minutách. Film (normální délky) začal v 19 a končil před 22.

12.9.1999
Neděle a tak jsme se vypravili na jednu z nejslavnějších památek Mexika – Teotihuacán. Teotihuacán se nachází asi 50 km SV od Mexico City. Jeli jsme z autobusového nádraží Indios Verdes – zpáteční lístek stál 30 Pts. pro jednoho. Cesta trvala si hodinu. Do Teotihuacánu jsme přijeli kolem 10.30. Byla neděle a tak vstup byl zdarma. Moc cizinců tady nebylo, spíše mexické rodinky na nedělním výletě.

Teotihuacán je ohromný areál se dvěma dominantama – pyramidami Slunce a Měsíce. Počtu návštěvníků se zde velmi přibližuje počet prodavačů suvenýrů. Je to parádní cíl na celodenní výlet. Areál je 2 km dlouhý (jen jeho přístupná část, jinak je obrovský).V době největšího rozkvětu prý žilo v Teo 150 tisíc lidí. Kromě jednoho chrámu se dá vylézt na všechny stavby. Obě pyramidy jsou pořádně vysoké a je z nich hezký rozhled na komplex.

Tohleto je slavná Pyramida Slunce. Na vedlejší fotce je pohled z Pyramidy Slunce na Cestu mrtvých a Pyramidu Měsíce.
 
 

Do City jsme se vraceli jiným autobusem, který jel po dálnici, nikde jsme nestavěli a tak jsme byli asi v 14.30 zpět. Rozhodli jsme se pro návštěvu naší restaurace u hotelu. Objednali jsme si 2x Havaj – maso, papriky, ananas, cibule, sýr a tortilly, k tomu jsme si objednali koktejl z manga. Byl to asi 0,5 l kotel, stál 6 Pts. a byl naprosto skvělý.

13.9.1999
Dnešek byl zařizovací den. Nejprve jsme jeli na letiště potvrdit letenky. Dalo to hodně běhání a ptaní, ale nakonec jsme našli kancelář British Airways, kde nám letenky potvrdili. Pak jsme potřebovali vyměnit cestovní šeky. V letištní hale nás posílali od jednoho směnárenského okýnka ke druhému. Až nás nakonec poslali rovnou k okýnku American Express.

Odpoledne jsme si koupili na trhu meloun a injekční stříkačkou jsme do něj napíchali zbytek Becherovky a dali ho vychladit do umyvadla se studenou vodou.

Večer jsme se vypravili na Plaza Garibaldi, kde je možno sledovat hráče marimby. Jedná se převážně o muže oděné do černých kalhot po stranách ozdobených stříbrnými řetízky, bílé košile a krátkého saka bohatě vyšívaného a samozřejmě s velkým sombrerem. Hrají na trubky, různě velké kytary, někdy zpívají. Nabízí své služby – tedy za peníze si je najímají zamilovaní mládenci, aby hráli jejich vyvoleným.

V hotelu jsme se pustili do melouna a dali jsme mu co proto.

14.9.1999
Na tento den jsme si naplánovali výlet na Popocatepetl. Nevěděli jsme, odkud jede autobus a tak jsme se zeptali v turistických informacích na Zócalu. Od kamaráda jsme věděli, že k Popo se jede do vesnice Amecamecy. V turistických informacích nám řekli, že to je špatně, ať jedeme do Cuernacy. Autobus tam prý jede z jižního nádraží. Tak jsme šli. Tento den byla největší zima, jakou jsme v Mexiku potkali. Taky na nás asi dolehla cestovatelská únava a tak jsme se jednoznačně dohodli, že výlet na Popo oželíme. Trochu nás to mrzelo, ale měli jsme toho už fakt dost.

Odpoledne jsme se už jen doplazili pro něco k snědku a jinak jsme byli zalezlí v posteli, protože nám byla zima.

15.9.1999
Den našeho odletu. Letadlo letí až večer, už si přesně nevzpomínám v kolik Asi tak v kolem 21. Z hotelu jsme odešli asi kolem 12, batoh nám nechal recepční v kumbálu.

Na 15.9. připadá v Mexiku státní svátek. Celé Zócalo bylo slavnostně vyzdobené, přes noc vyrostly tribuny, které našinec dobře zná z prvomájových průvodů. Všechny přístupové cesty do centra byly uzavřeny pro automobily, mohli jen pěší, silnice a chodníky byly zataraseny vojenskými patrolami a každého kontrolovali. Bílé moc ne, ale místní a hlavně kdo vypadal trochu podezřele, tak toho pěkně proklepli. Po střechách se potloukali policajti s puškama, stanice v centru byly uzavřené. Ostrahy významných budov (banky, pošty, úřady) byly posíleny oproti všedním dnům a vypadaly ještě hrůzostrašněji – neprůstřelné vesty, helmy, samopaly, brokovnice – prostě jako válka. V centru se už tísnilo ohromné množství lidí, kteří se do City sjížděli z celého Mexika. Všude mraky prodejců suvenýrů, kteří prodávali cokoliv v mexických národních barvách. Dokonce se nabízelo i pomalovávání obličejů mexickou trikolórou. Už jsme měli celého Mexika tak akorát dost. Peníze na metro na letiště jsme si dali stranou a zbylé peníze jsme se rozhodli utratit. Koupil jsem si kelímek vařené kukuřice s chilli papričkama – bylo to dost ostré, ale skvělé a dále jsme si koupili nějaké koláčky. Na Zócalu jsme chvíli koukali na tanečníky v indiánských krojích, kteří se svíjeli v rytmu bubnů.

Asi v 16 jsme se  vrátili do hotelu pro batoh a vydali se na metro a směr letiště. Jelikož všichni byli na Zócalu, jeli jsme skoro prázdným vagónem. Na letišti jsme hráli karty, pak už nic a jen jsme se těšili na odlet.

British Airways si svou pošramocenou reputaci na zpáteční cestě nezlepšily a jinak se během letu nic významného neudálo. V Ruzyni nás čekalo vřelé přivítání od celníků, kteří nás požádali, abychom vyndali obsah svých zavazadel z důvodu celní kontroly. Prý se z Mexika hodně pašují kaktusy, kytky, zvířata, drogy.

Pak už nic nebránilo úplnému ukončení naší cesty Mexikem, kterým bylo vřelé objetí našimi rodinnými příslušníky.

Uf, to tedy byla práce. Jestli jste to dočetli až sem, tak se Vám divím. :-))